Uvnitř každé mámy se skrývá královna
Bylo mi 23, ještě bezdětná, a když se na to zpětně koukám, byla jsem FAKT HUSTÁ. Kde se to ve mně tenkrát vzalo?
Už si nepamatuju, jestli to bylo po náročném studiu na VŠ zkoušku (práva), nebo po skupinovém hraní online hry, ale tu noc jsem šla venčit svého psa až po půlnoci.
Sjedu výtahem, otevřu dveře z paneláku ven a ztuhnu – přímo před vchodem stojí opravdu VELKÝ VLČÁK BEZ VODÍTKA a čučí na mě. Na mého psa. Zase na mě. Všude ticho, páníček nikde.
Najednou můj roční pes (border kolie) začal šílet.
Společnost nečekal a velké psy obecně nemá moc rád. Docela často na ně machruje. A tmavý vlčák se chystal reagovat…
Sebrala jsem svou vnitřní sílu, představila jsem si tu královnu Kleopatru v sobě a rozkázala okolnímu tvorstvu KLID.
Rozhodla jsem se vlčáka odvést na blízkou policejní stanici, protože co s ním, žejo. Nechoval se vyloženě agresivně, ale byl stejně namistrovanej chlapák jako můj pes. A to není dobrá kombinace.
Na vodítku to nefungovalo, takže šli oba navolno s častými hlasovými korekcemi z mé strany. “Ještě že to s těmi psi tak umím”, letělo mi hlavou. Několikrát se poprali, nebo spíš chlapsky poštěkali. Opět byla potřeba vnitřní síla a rázné zakročení. “ŠŠŠT, tak tohle teda NE. Klídeček, pánové.!” se neslo nočním sídlištěm.
Tak si to představte: 23letá žába v lednu o půlnoci kráčí odhodlaně kupředu a vedle ní 2 velcí psi bez vodítka. Vede je pouze energií hlasu.
Na policejní stanici jsme došli asi za půl hodiny.
Policisté si převzali vlčáka se slovy “Jé, to je asi Ben místních rybářů, tak my ho tam odvezeme. Děkujem, nashledanou!” Ben byl hlídač a prý utíkal často, hlavně když v okolí háraly feny.
A to bylo všechno. Završení mého epického dobrodružství nepřineslo žádnou úžasnou odměnu. Nikdo mi hluboce neděkoval za návrat ztraceného mazlíčka, nikdo to už dál neocenil. A tak jsem se cítila tak trochu prázdná.
Ale život šel dál.
Dnes vidím, jak hustá jsem tehdy byla. Měla jsem být hrdá sama na sebe, mohlo mi stačit vědomí, ŽE JSEM TO ZVLÁDLA.
To mě ale naučily až děti. Výchova psů a dětí má totiž spoustu společného, i když se to možná nezdá 🙂 V prvních měsících života ti naši drobečci reagují stejně jako chlupáči.
Jsou tu 2 aspekty tohoto příběhu, které bych chtěla vypíchnout:
1) Nemá smysl čekat na ocenění zvenku.
Jako mámy odvádíme sakra hodně práce, kterou nikdo neocení. A to je frustrující. Nezbývá nám, než se postupně naučit dosytit samy sebe. Ocenit se, opečovat, usmát se na sebe do zrcadla a být sama na sebe hrdá.
“Jsem ta nejlepší máma, jakou můžu právě teď být.” <3
Najít něco, co nás baví a pravidelně dobíjet baterky, aby nás to naše vnitřní sluníčko pořád hřálo. Z venku to totiž většinou nepřijde.
A taky si najít skupinu stejně smýšlejících maminek, třeba u mě na kurzu znakování nebo angličtiny pro děti do 3 let. Tam se navzájem oceňujeme často hodně 🙂
Chodí totiž samé inspirativní ženy a každá skvělá jiným způsobem. To platí samozřejmě i pro tatínky, i když ti chodí hlavně na teoretické semináře Vše o znakování.
2) Když si nehlídám hranice, přijdu o ně.
Psi to často zkouší. Kolikrát posílám toho našeho současného Kooikerhondje od stolu do pelíšku, když během večeře hypnotizuje každé sousto. A zkouší to znovu a znovu, je vytrvalý. Když si určím hranice a pravidla, je potřeba je konzistentně držet.
Málokterá novopečená máma si dokáže nastavit a uhlídat vlastní hranice. Pro drobečka bychom se totiž rozkrájely.
Ale co když to začne být už “přes čáru”, co s tím? Co když začne kousat, bouchat do nás, rvát nám vlasy a tak vůbec ubližovat? A ještě se při tom směje! Jako by nestačilo, že býváme na smrt unavené z věčného kolotoče dítě-úklid-praní-dítě-jídlo-dítě a tak dál.
S dětmi jednám samozřejmě respektujícím způsobem, ale své hranice si prostě hlídám. Stejně jako tenkrát se 2 hafany, kteří se během mého panování prostě NEBUDOU PRÁT.
Stejnou energii používám i u svých dvou holčiček. Mnohem jemněji, ale stejně pevně.
Královna Kleopatra přeci milovala své poddané, ale i přesto seděla na trůně s korunou na hlavě a nenechala po sobě šlapat.
Tohle téma je na delší povídání a žádná z nás to asi nemá zvládnuté dokonale.
Naučte se říkat NE
Co ale funguje vždycky, je naučit se říkat: “NE, tohle tě dělat nenechám, to mě bolí.” S láskou a respektem, ale taky s pevností pramenící z vlastních hranic a lásky ke svému tělu.
Je to jedna z prvních věcí, které si ukazujeme na kurzu Znakujeme se zpěvem a hrou nebo GoKids English. Při první lekci na téma Jídlo se totiž učíme znak HOTOVO a ten se dá použít i k ukončení aktivity, tedy i k zákazu něčeho nebezpečného nebo nežádoucího.
Obecně platí, že když něco zakážu, měla bych taky nabídnout vhodnou alternativu.
Třeba u tahání mámy za vlasy bych postupovala takto:
- Zastavím dítě – chytím mu ruku, ve které drží moje vlasy a říkám: “AU, to mě bolí, nenechám tě tahat mě za vlasy. KONEC, tohle dělat nebudeme.” Pokud mám volnou druhou ruku, znakuji HOTOVO.
- Nabídnu alternativu: “Tebe zajímají moje vlasy? Pojď, naučíme se hladit, moje vlasy jsou krásně hebké, podívej.”
I takové konkrétní situace řešíme na kurzech Znakujeme se zpěvem a hrou, nebo rovnou v angličtině na GoKids English pro děti do 3 let, kam se dá naskočit kdykoli během roku. Podívejte se na aktuálně vypsané termíny:
Každá máma je královna
Uvnitř každé mámy se podle mě skrývá královna. Vůdkyně smečky. Nebo bohyně, chcete-li. Jak se ale má ta vaše?
Umíte ji sama ocenit? Sedí na krásném zlatém trůně s hlavou vztyčenou? V krásných šatech, v ruce žezlo a na hlavě majestátní korunu? Usmívá se shovívavým, chápavým a láskyplným usměvem?
Nebo je uvržena do temného žaláře v potrhaných hadrech a dostává 3x denně misku kaše? Při nejlepším…
Moje vnitřní královna se před 10 lety drala na svět pouze ve stresových situacích.
Teď už ji každé ráno zdravím v zrcadle a usmívám se na ni. A věřte nebo ne, když jsem si z toho před pár měsíci udělala denní rutinu, začly se dít zázraky…
Líbil se vám článek?
Vyplňte svůj email a já vám dám vědět, až vyjde další.
Sledujte mě na sociálních sítích:
